pondělí 13. května 2013

Autitýda 2

Míša má teď opět auti-období, tak nám dává slušně zabrat. Tak třeba dneska. V hustém dešti jsme dorazili úspěšně domů, Míša se při vystupování v autě vzteknul, že nebude vystupovat.

Mysleli jsme, že mu vadí déšť, louže nebo milión dalších nepostřehnutelných věcí, tak jsme ho s protesty odnesli domu. Jenže to nebyl zdaleka konec. Míša si odmítal sundat bundu, pořád běhal na chodbu a řval na celou bytovku.

Po půl hodině vztekání a přemlouvání se trochu uklidnil, ale pořád chtěl ven. Vzal jsem ho tedy ven do deště, v bláhové naději, že se mu tam nebude chtít. Bohužel, neprošlo to. Déšť mu navzdory mé naději vůbec nevadil a plnou rychlostí se hnal k autu.

Neměl jsem klíče ani chuť nikam jezdit, tak jsem se mu to snažil vysvětlit. O mé marné snaze záhy vědělo celé sídliště :-). No nic, opět jsme šli se řevem domů.

Míša po dalším záchvatu vzteku pochopil, že takhle svého nedosáhne. Sestoupil tedy ze svých nebeských výšin a nám, pozemským blbcům, předal slavnostně obrázek autíčka.

Tak sláva, už jsme věděli, že chce jet autem (a mimochodem, že konečně pochopil, že ty obrázky co mu pořád cpeme nejsou jenom pro okrasu :-)). A teď začalo mohutné dohadování kam. Po půl hodině přetahování kartiček, jsme se konečně „domluvili“ kam se pojede. 

Tedy né, že by nás návštěva venkovního sportovního areálu v lijáku dvakrát lákala, ale po tom obrovském úsilí, jsme Míšovi prostě museli vyhovět.

Prázdné parkoviště již zdálky věštilo, že dnes rozhodně nebude problém zaparkovat. A skutečně, jindy narvaný areál zel prázdnotou :-).
Míša se vydal řádit, ale vše bylo mokré a tak ho to nebavilo. Vzpomněl si na lezení v sítích a rozběhl se tam. 
Samozřejmě, sítě byly zamčené a tak se tam nedalo vlézt. Následovala tedy další vztekací scéna. Minule bylo prostě otevřeno a tak musí být otevřeno i kdyby měly trakaře padat :-). Argumenty jako déšť, že není sezóna nemají žádný účinek.
Nakonec musel být tedy Míša odnesen od místa činu, aby se zabavil zase něčím jiným. To se částečně zdařilo, neboť si vzpomněl na zadní cestu, která vede kolem volejbalového hřiště. Raději jsme Míšovi ustoupili a šli obklikou netuše, co ho napadne.

U hřiště si začal znenadání sundavat boty a chtěl jít běhat do písku. Akorát nepostřehl prostý detail, že není ani léto, ani teplo ba naopak leje jako z konve a vše je promáčené vodou. 
Marné vysvětlování, prostě si to musel vyzkoušet. Vlivem čerstvě posekané trávy se jeho ponožky v mžiku proměnili v zelenou kouli, ale statečně doběhl až do vytouženého písku, kde si v mokrých ponožkách chvilku lebedil.
Poté jsem ho samozřejmě musel odnést až k autu, neboť má přece mokré nožičky :-). 

Tak a to je konec našeho úžasného výletu :-). Vzhledem k přetrvávající autitýdě nebude jistě o další dobrodružství nouze ;-).

3 komentáře:

  1. :D pardon...potěší, že v tom nelítám sama...btw úžasný hřiště...

    OdpovědětVymazat
  2. Tak ti nevím..mám se smát nebo brečet? Vítej ve světě autistů:-P

    OdpovědětVymazat